Já nejsem já

Není snad týdne, aby od policie nepřišlo echo, že z ústavu zase zdrhl jeden z „našich“ občanů. Vesměs se jedná o jedna a tatáž jména, tudíž i tytéž obličeje, takže bývá otázkou času, kdy na ně některá z hlídek, ať už státních nebo městských, narazí. Jak se ukázalo v pondělí 17. července večer, dobrého pamatováka mají i obsluhy benzinek. Jedna z nich na linku 156 nahlásila, že je u nich mladík, kterého policie hledá. Dotyčnému 16letému teenagerovi muselo být jasné, že zase spadla klec. Tedy zaregistroval-li potutelný úsměv strážníků, kterým ho při setkání počastovali. Zapírat, zapírat, radil sice doktor Plzák nevěrníkům, tuto radu si však berou k srdci i týpci různého druhu. Zkusil to tedy i mladík. Ochotně, s vykonstruovaným úsměvem, hlídce sdělil, kdo je. Znělo to věrohodně, ale jméno, datum narození ani bydliště mu jaksi nepatřily. Zato obličej mladého muže se stoprocentně shodoval s fotografií v databázi policie. V mezičase, kdy jeden ze strážníků přivolával na benzinu kolegy ze státní, teenager se druhému strážníkovi přiznal. Po přiznání se jako na obrtlíku otočil a jal se odcházet. Asi už měl mimořádné pozornosti, která mu byla věnována, plné zuby. Slovní výtky nestačily, a tak dostal do příjezdu PČR na ruce náramky.