Jak se sto kilo živé váhy zapsalo do historie
Zákusky, kafíčko, uvolněná atmosféra, spontánní historky ze života, smích, detailní pohled pod pokličku psího útulku. Tak by se dalo přiblížit poslední letošní setkání seniorů s preventistkami a mluvčími Jaroslavou Krejčovou z Městské policie Strakonice a Jaromírou Novákovou z Policie ČR Strakonice. Setkání se konala celý podzim jako návazný program na projekt Senior.
Ve středu 13. listopadu přijala pozvání do infocentra pro seniory v ulici U Svaté Markéty vedoucí strakonického psího útulku Alexandra Auterská. A ta po dvanácti letech mezi chlupáči s různými osudy měla vskutku co vyprávět. Jen letos, od začátku roku do 20. listopadu, přivezla městská policie do útulku 85 psů odchycených ve městě. V lepším případě to byli útěkáři, kteří využili šance zdrhnout páníčkovi a vydat se na výzvědy. Vždy se ale šťastně vrátili domů. V horším případě se jednalo o pejsky, kterých se majitelé prostě s ledovým klidem zbavili. To byl i příběh Barabase, který se zapsal do dějin nejen psího útulku, ale i městské policie. A dostal i seniorky Marii Divišovou a Jindřišku Tyburcovou, velké milovnice psů.
Barabas je španělský mastin, psí obr s váhou 95 kilogramů. V pondělí 2. září dopoledne ho zachránila žena, která ho našla přivázaného u pošty u nádraží, a zavolala městskou policii. Bůhví, jak dlouho tady byl, a bůhví, kolik lidí kolem něj bez povšimnutí prošlo. Barabas (jméno dostal v útulku) měl přitom kolem čumáku gumičku, která se mu už zařezávala do kůže tak, že krvácel. Byl velmi vyčerpaný. Když přijeli strážníci na místo, pes nebyl schopný se postavit na nohy. A při jeho živé váze bezmála sto kilogramů musela dorazit i druhá hlídka, aby mastina naložili do auta a odvezli k veterinářům na Píseckou. Veterinární lékař zbědovaného psa ošetřil a dobyl mu baterky vitamíny. Následně Barabas putoval do útulku. Strážníci ho opět společnými silami odnesli na matraci do kotce. S odstupem času se zasahující hlídka směje – když se prý šli na Barabase po pár minutách po ubytování v kotci ještě podívat, vítal je na všech čtyřech a vesele vrtěl ocasem. Mimochodem, pracovníci útulku museli kvůli Barabasovi probourat průlez z kotce do výběhu, protože tím standardním se neprotáhl.
Alexandra Auterská, která ke konci roku odchází do penze, na Barabase také jen tak nezapomene. Přidělené jméno vzalo prý rychle za své a nikdo mastinovi neřekl jinak než Mazlík. „Byl to strašný strašpytel,“ vzpomíná vedoucí útulku, „tohle velké tělo se za nás schovávalo vždy, když ho něco vylekalo. Byl to ale velký závisláček a mazel. Pořád chtěl být s námi.“
Vedoucí útulku sice mluvila o Mazlíkovi v minulém čase, ovšem není důvod myslet na nejhorší. Mazlík měl totiž štěstí. Na webové nástěnce útulku ho objevili manželé z Litomyšlska. A byla to láska na první pohled. Pro Mazlíka si přijeli z 220 kilometrů vzdálené vesničky Višnáry 8. listopadu. „Je v dobrých rukou, adoptivní páníčkové mají statek a mají už jednoho mastina. Jsme v kontaktu a máme zpětnou vazbu. Mazlíkovi se daří báječně a už se prý vůbec nebojí malých telátek, která chodí s paničkou krmit,“ směje se Alexandra Auterská. Ne všechny příběhy psů mají happyend jako ten Mazlíkův.
Preventistka městské policie mezi povídáním připomněla, že je stále v platnosti obecně závazná vyhláška města z roku 2013, která upravuje pravidla pohybu psů na veřejném prostranství a mimo jiné pořád platí, že pes uvázaný u obchodu musí mít náhubek. Dávají se za to pokuty.
